Pevná vazba, křídový papír, spousta fotografií. A především ucelenost. Tak vypadá kniha, kterou oddíl strakonické házené loni koncem roku vydal v rámci připomenutí stého výročí od založení. Jejím hlavním autorem je Jiří Dobeš, dlouholetý předseda klubu a nyní čestný předseda. Ten dal dohromady vše od textů, fotografií a popisků k nim až po statistiku. Tedy celý komplet, a to ve spolupráci se spoluautorkou Helenou Stejskalovou, která měla na starosti především technickou část. Kniha nese název 100 let házené ve Strakonicích aneb 100 let pod křídly straky a pokřtěna byla loni 10. prosince.
Jak náročné bylo dát dohromady knihu mapující 100 let strakonické házené? Co všechno to obnášelo?
Myšlenkou vytvoření knihy ke 100 letům házené ve Strakonicích jsem se zabýval několik let, s blížícím se termínem výročí stále intenzivněji. Měl jsem jasnou představu o koncepci knihy; tři části – historie, vzpomínky a fotky. Aby byla krásná a plná fotografií. Chtěl jsem, aby vznikla důstojná památka, kterou si tento sport, a ti kdo mu ve Strakonicích fandí, zaslouží. Náročné to samozřejmě bylo, ale s tím jsem počítal.
Kolik času jste sestavováním knihy strávil? Co bylo nejnáročnější?
Na knize jsem pracoval v loňském roce od března do října. Navrhl jsem formát, vybral druh papíru a připravil nejen obě textové části, ale vybíral i fotografie, udělal jejich popisky a nakonec prováděl i korektury textu. Asi nejvíce jsem se zapotil při vybírání fotografií, zejména těch po roce 2000, protože je jich spousta a těžko určit, co do knihy dát, či spíš rozhodnout, co tam nedat.
Na knize jste pracoval se spoluautorkou Helenou Stejskalovou, která pochází ze Strakonic. Jakým způsobem se ona podílela na knize, jak jste měli práci rozdělenou?
Helena Stejskalová je spoluautorkou knihy 200 let textilní výroby ve Strakonicích, která vyšla v roce 2012. Ve Strakonicích se narodila a absolvovala gymnázium. V současnosti žije a pracuje v Rudolfově. Publikovala již 25 knih, a protože kniha o strakonickém Fezku se mi líbila, požádal jsem současné vedení oddílu o její oslovení. Byl jsem si vědom, že pokud chci, aby byla kniha o házené krásná, musím k tomu mít profesionála. Tento požadavek Helena Stejskalová plně splnila. Ona navrhla tiskárnu, vybrala grafika, navrhla grafické řešení celé knihy – obálky přední i zadní a knižního bloku a podobně, uspořádala text s fotografiemi a popiskami na určené strany, zpracovala a napsala doplňující texty, skenovala staré fotografie a články, fotila a skenovala, doplňovala knihu do ucelené podoby, zapracovala opravy a prováděla několik fází korektur se mnou, zajistila kontrolní nátisky.
Odhadnete, kolik fotografií jste musel při skládání knihy projít? Jak náročné bylo určit, které vyberete a na které se nedostane?
To byl asi nejsložitější úkol. Fotografií je spousta, hlavně z novější doby. Řada fotografií je na novinovém papíře, ne všechny jsou tak kvalitní, aby je bylo možno použít. Rozhodnout, co do knihy vložit a co ne, bylo nejtěžší. Nakonec se po vydání knihy objevily další fotografie z 50. a 60. let, které neměly v knize chybět, ale bohužel…
Vybavily se vám při prohlížení fotografií vzpomínky s nimi spojenými? A byly fotografie, které jste neznal a viděl je až při přípravě knihy?
Vzpomínek je celá řada. Zejména z té doby, kdy jsem hrál a potom trénoval. Některé jsem zařadil do druhé části knihy, která má název Kaleidoskop vzpomínek. Na některé fotografie jsem sice za ta léta už zapomněl, ale při prohlížení rozsáhlého archivu se mi opět připomněly, takže pro mne prakticky žádná novinka.
Jak jste pojal textovou část? Vycházel jste jen z oddílových kronikových textů, nebo jste nějaké další přidal?
Výhodou pro zpracování historie bylo, že jsme drobné brožury, omezené finančními možnostmi, vydali v rámci oddílu již při oslavách 80 a později i 90 let házené ve Strakonicích. Ty jsem znovu prošel, upravil stylistiku, případně upřesnil, rozšířil. Takže jsem znovu prošel starý archiv, mám toho doma plnou skříň. Na brožury navazovaly každoročně zpracované přehledy o činnosti oddílu za období 2012 – 2021. Tady byl spíše problém zápisy zkrátit, vynechat každoročně opakované akce a ty dát třeba jen do jediné zmínky. Ve druhé části Kaleidoskop vzpomínek jsem vytvořil řadu svých textů, ale i vzpomínky dalších pamětníků – Františka Třeštíka, Josefa Dobeše, Jana Moravce a dalších, něco bylo v novinových článcích. Zároveň jsem zde uvedl jednak vzpomínky na výrazné postavy strakonické házené minulosti – Karla Moravce, Václava Pilouška, Jaroslava Fořta, jednak rozhovory s těmi, kteří jsou ještě mezi námi.
Jaká to pro vás byla zkušenost, dávat dohromady ucelenou kroniku strakonické házené?
Moje původní myšlenka byla, že vytvoříme pracovní tým, který se bude na knize podílet společně. Ale záhy jsem zjistil, že by to nefungovalo, a tak jsem ostatní nechal stranou a využil je pouze k poskytnutí některých materiálů a na drobné e-mailové dotazy k upřesnění dávné či nedávné minulosti.
Jak se vám na hotovou knihu dívalo s ohledem na veškerou práci, která za tím stála? A jaké jste na ní měl reakce?
Myslím, že se povedlo to, co jsem zamýšlel. Kniha se mi líbí především formou a zpracováním, ale vlastně i obsahem. Chtěl jsem, aby tam bylo především hodně fotografií, které jsou určitě pro nezaujatého čtenáře „čtivější“ než samotný text. Reakce mám vesměs kladné, některé dokonce nadšené.
Našel jste v hotové knize něco, co byste udělal jinak? Jsou věci, na které se nedostalo?
Vždycky najdete něco, co by mohlo být jinak. Nedostalo se na už vzpomenuté fotografie, které se mi dostaly do ruky až koncem prosince. Na ně zřejmě přijde řada, až moji následovníci budou vydávat knihu ke 125 letům.