Martin Mošovský stále zůstává největší osobností týmu mužů strakonické házené. I když už na hřišti není tak často, jak byl on i fanoušci zvyklí. Kapitánská páska však stále patří jemu a zatím si těžko představit, že by tomu bylo jinak. Zanedlouho velezkušený hráč oslaví 35. narozeniny, ke kterým očekával, že si nadělí vítězství v první lize a postup do extraligy. Jenže kvůli koronavirovým opatřením byly všechny házenkářské soutěže nejprve přerušeny a následně svaz rozhodl o anulaci celého ročníku. Cíl, kterým byl zmíněný návrat do nejvyšší soutěže, se tak naplnit nepodařilo. Martin Mošovský plánoval, že pokud by vše vyšlo podle představ, rok by si ještě zahrál extraligu a poté by se už přesunul do druhé ligy, kde by hrál za strakonické béčko. Tato varianta v tuto chvíli padla a před kapitánem stojí nová výzva. V nadcházejícím ročníku se bude chtít s týmem znovu pokusit o postup, ale dál? To se podle něj uvidí.
Nakolik se týmu dotklo ukončení a anulování aktuální sezony, kterou jste měli rozehranou výborně a chtěli jste ji zakončit postupem do extraligy?
S klukama z mančaftu komunikujeme jen elektronicky, od té doby, kdy bylo zakázáno trénovat, jsme se neviděli. Ale samozřejmě nás ukončení všechny mrzelo. Je velká škoda, že sezona nepokračovala, měli jsme ji rozehranou opravdu dobře. Byl znát přínos kluků z Plzně, kteří za nás hráli, hodně nás zvedli. Šance na postup byla opravdu velká, ale bohužel…
Zavládlo velké zklamání, že se boj o návrat do nejvyšší soutěže odsouvá? Cítili jste i jistý zmar dosavadního snažení?
Řekl bych, že se to dá nazvat i jako zmar. Měli jsme ambice, vytčenému cíli jsme obětovali hodně úsilí. Myslím, že postup byl opravdu na dobré cestě. Jakmile jsem dostal zprávu, že sezona končí a byla anulována, hned se mi promítla celá letní příprava a následně všechno další až do jarních zápasů. K naplnění toho, co jsme si předsevzali, bylo letos hodně blízko.
Bylo podle vás mužstvo připravené na extraligu se vším všudy?
To úplně nedokážu říci. Rezervy jsme měli ve hře pivota, na tom jsme stále usilovně pracovali a šlo to dopředu. Půlsezona by však ještě byla potřeba, aby došlo k většímu zlepšení. Teď se to zastavilo a uvidíme v létě, jak na tom budeme my, ale i ostatní. Budeme tedy bojovat v novém ročníku.
Troufl byste si i říci, jestli byl současný mančaft lepší než ten, který hrál nejvyšší soutěž před třemi lety?
Na to je hodně těžké odpovědět, těžko se to posuzuje. Současný tým byl minimálně srovnatelný, ovšem nechci říci, že lepší. Ta opravdová prověrka samotné nejvyšší soutěže totiž ještě nepřišla. Určitě se současný mančaft liší od toho, který poprvé extraligu hrál. Někdo odešel, někdo přišel, je to jiné.
Trenér Michal Zbíral po anulaci sezony prohlásil, že tým bude muset hledat novou motivaci. Nebude ale naopak chuť dobýt zpět extraligu o to větší, když okolnosti tomu letos nepřály?
Momentálně jsme ještě plní zklamání z toho, že je konec, proto je vnímání všeho intenzivnější. Ale Michal Zbíral má pravdu v tom, že se musíme znovu nakopnout. Také proto, že jsme zase všichni o rok starší, což je samozřejmě citelnější u nás „veteránů“. Chce to čas. Jsem přesvědčený, že jakmile přijde letní příprava, chuť něco dokázat se zase dostaví. Jsme tým, který chce vyhrávat! Navíc dobře víme, že na prvenství v první lize máme a za tím zase půjdeme.
Podaří se udržet celý tým pohromadě a třeba ho i posílit o Tomáše Nejdla z Plzně?
Myslím, že ano, že zůstaneme pohromadě. Co jsme se s klukama bavili, nikdo nechce nikam utíkat. I plzeňští hráči tady chtějí ještě alespoň další sezonu být. Co se týče návratu Tomáše Nejdla, snažíme se ho přesvědčit, že ve Strakonicích by měl místo v extraligové sestavě jisté a hrál by většinu zápasů. Doufám, že to vyjde, byla by to velká posila. Ovšem bude to na rozhodnutí Tomáše.
Po nižších soutěžích bylo v neděli 5. dubna rozhodnuto i o ukončení extraligy mužů s tím, že mistr nebude vyhlášen. Vidíte to jako správný krok při současné situaci ve společnosti?
Podle mě se mohlo dohrát play-off, místa pro něj byla víceméně jasná. Mohlo se počkat a sezona by se třeba prodloužila a dohrávala v červnu. Z tohoto pohledu si myslím, že jsme si i my mohli zahrát baráž. Pokud by došlo ke konsenzu klubů, že bychom na to jako průběžný lídr první ligy měli nárok, jsme si to mohli s Maloměřicemi rozdat o účast v extralize pro další sezonu. Co jsem se bavil s klukama kolem házené, Maloměřice si extraligu zkusily, ale moc nestačily. Uvidíme za rok, třeba posílí a nebudou na padáka.
Jaká byla uplynulá sezona pro vás osobně, kdy na hřišti už netrávíte tolik času, protože více šancí dostávají mladí hráči?
Byli jsme s trenérem domluveni, že hodně příležitostí dostanou mladíci. Bylo to zápas od zápasu, jak se střídali těžcí a lehčí soupeři. Třeba v důležitém duelu ve Velké Bystřici jsem neslezl ze hřiště, když nám chyběl nemocný Adam Nejdl. Ale třeba s béčkem Jičína, který přijel s dorostenci, se mi na hřiště ani moc nechtělo. Rychlost už musí být na mladých.
V květnu oslavíte 35. narozeniny. Znamená pro vás tento věk něco, nebo na konec aktivní činnosti zatím vůbec nemyslíte?
Plánoval jsem, že když letos postoupíme, odehrál bych rok v extralize a pak bych se asi už přesunul do béčka a klukům z áčka bych v případě potřeby jen vypomohl. Situace se ale nečekaně vyvrbila, takže uvidím. Měl jsem také v zimní přestávce přetržený vaz v kotníku, který mě trápil i na startu jarní části. Uvidím, jak na tom budu v přípravě v létě. V nové sezoně chci každopádně pomoct mužstvu do extraligy, ale jestli si ji ještě zahraju, nebo už to nechám čistě na klukách, zatím nevím. Každopádně necítím žádný tlak na to, že bych měl končit. Od rodiny mám velkou podporu, ta mě chápe a já za to svým holkám moc děkuju.
Přesto, zamýšlel jste se už nad tím, až jednou s házenou aktivně skončíte, co dál? Jestli byste u ní chtěl zůstat?
Počítám, že pár sezon bych ještě mohl odehrát za béčko. Co jsem tak pozoroval, ve druhé lize se to dá zvládnout i bez tréninku. Ale záleží hlavně na zdraví. Je špatně, když jdete na hřiště a něco vás bolí. Nevím, jestli můj konec přijde za tři čtyři roky… A co tedy pak dál? Přiznávám, že do trénování se mi moc nechce. Moje dcera Terezka hraje házenou v Písku, tam už mě zkoušeli oslovit, jestli nechci s trénováním vypomoci. Ale zatím, také kvůli práci, se mi do toho nechce. Pokud by na to přišlo, pak jsou pro mě v tomto prioritou Strakonice.
Bolí vás už házená, nebo stále převažuje radost ze hry?
Pořád vítězí radost ze hry. Musím to zaklepat, ale až doteď, než mi praskl vaz v kotníku, jsem byl zdravotně v pohodě. Žádné chronické zranění mě netrápí ani mě nic dlouhodobě nebolí. Samozřejmě, rány, které člověk utrží v utkání, pár dní bolí, ale to je normální.
Strakonice jsou dlouhodobě na špici mužské házené v jihočeském kraji. Díky čemu se tam podle vás za poslední roky dostaly a především udržely?
Je to práce strakonických trenérů, kterým se podařilo vychovat kvalitní generaci hráčů jako byli Michal Zbíral, David Zbíral, Michal Krejčí, Roman Marienka a další. Tihle kluci to i přes svůj tehdy velmi mladý věk nakopli poté, co áčko upadalo a hrálo o udržení ve druhé lize. Tento propad se podařilo zastavit a naopak díky nim přišel vzestup korunovaný po pár letech účastí v extralize. Na dlouhodobém úspěchu se projevuje, že stále přicházejí další mladí hráči, které se daří zabudovat. Navíc se podařilo přivést i kvalitní hráče z Plzně. Celkově za těch necelých let, kdy jsem se do Strakonic vrátil, přibylo trenérů, komunita lidí kolem házené se rozrostla a jsme teď silnější. Svoji roli sehrálo také zázemí, kdy zcela klíčové bylo vybudování nové haly v roce 2009. Když jsem odcházel do Třeboně, hrály Strakonice své zápasy ještě v Písku, kam jezdilo od dvaceti do čtyřiceti nejvěrnějších fanoušků. Nová hala přitáhla děti i rodiče, strakonická veřejnost měla konečně možnost vidět házenou „doma“ a tím, že se najelo na vítěznou vlnu, která víceméně stále trvá, zvýšil se i divácký zájem. Celkově se házená dostala více do povědomí široké veřejnosti. Teď máme pravidelně na každé utkání podporu více než dvou set fanoušků, kteří jsou úžasní a já jim tímto děkuji za dlouholetou podporu. Ještě by to chtělo vybudovat lepší zázemí celkově, hlavně v podobě zděných šaten, to by klub opět posunulo kupředu. Snad se to brzy podaří, aby se extraliga ve Strakonicích zabydlela.
V Třeboni, kde jste poprvé okusil extraligu a poté ji řadu let hrál, se tým mužů naopak propadl až do druhé ligy. A zatím to nevypadá na návrat do vyšších pater. V čem je podle vás problém?
Třeboň doplatila na to, že neměla mládež a neměla tedy čím doplňovat mančaft. To byl hlavní kámen úrazu, peníze bych viděl až jako další z problémů. Ze základu extraligového mančaftu jsem tam byl nejmladší a spoluhráči postupně stárli. Další se rozutekli. Nakonec se celá extraligová generace rozpadla a mužstvo nebylo kým doplnit. Odešel jsem v roce 2011, kdy už jsem v Třeboni působil deset let. A myslím, že k tomu došlo ve správný čas. Přišel rodinný život a mohl jsem začít novou házenkářskou etapu v rodných Strakonicích. Ovšem kdo by si tehdy pomyslel, že i s nimi si nejvyšší soutěž zahraju…
Ještě zůstaneme u jihočeské házené. Bydlíte v Písku, kde mužská složka delší dobu paběrkovala a několik let zde nefunguje vůbec, a to ani na mládežnické úrovni. Proč to tak dopadlo?
Po nějaké době mužskou házenou v Písku znovu nakopl Tomáš Mařík a další. Konec přišel v sezoně 2011/2012, kdy Strakonice naopak vyhrály druhou ligu a postoupily do první. Také v Písku byl hlavní problém v tom, že nebyli mladí kluci a chyběla možnost doplnit mančaft. Nejde mít tým o deseti hráčích. Bylo tam pár šikovných kluků, kteří nám mohli pomoci, z nichž byl jen Tomáš Pek ochotný se házené dál věnovat a přišel tedy Strakonic. Pak na krátko se v týmu objevil ještě Martin Volf.
Věříte, že by se jihočeská házená mohla zvednout? Co by k tomu bylo potřeba především?
Přiznám, že nevím, jak na tom v Třeboni byli tuto sezonu. Vedli tabulku druhé ligy, ale jestli pomýšleli v případě vítězství jít do první ligy, netuším. To už totiž přináší výkonnostní skok, stejně tak i větší finanční náročnost. U Českých Budějovic to loni vypadalo, že by chtěly postoupit, ale nakonec to nedopadlo. Co vidím na mládežnických turnajích, dětí věnujících se házené je spousta, ale jak to bude dál, nevím. Rozhodující období přijde vždy kolem 15. roku věku, tam se to láme, všude. Kromě toho je potřeba mít v klubech zapálené a obětavé lidi, funkcionářsky i trenérsky. U nás je takovou osobou předseda Míra Vávra. Dělá pro házenou maximum, pracuje na sto procent, dal dohromady lidi okolo sebe. A je vidět, že to přináší ovoce. Takový člověk by měl být zaměstnancem oddílu a brát za svoji činnost peníze. A tak by to mělo být v každém klubu.
Kromě házené se aktivně věnujete ještě nohejbalu. Jakou sezonu jste loni prožil v tomto sportu?
Hrál jsem za Dynamo České Budějovice a byla to sezona, kdy se tým po pádu z extraligy a roce stráveném v první lize rozpadl. Požádali mě, abych jim pomohl na bloku. Nakonec se nám bohužel nepodařilo první ligu udržet a spadli jsme do druhé. Nová sezona měla startovat v první polovině dubna, začátek je kvůli současným opatřením odložen. Zažil jsem tedy s mančaftem v uplynulém ročníku pád, ale pro mě osobně to byla velká zkušenost. Doteď jsem hrál jen okresní přebor na Písecku a Dynamo pro mě byla výzva. Byl to velký skok, přes kraj do první ligy, šel jsem rovnou o tři soutěže výš. Dokonce jsem si zahrál proti mistrům světa Pavlu Kopovi a Jakubu Mrákavovi.
Vyvolala u vás aktuální tréninková absence větší chuť do házené?
No, doufám. Občas si zaházíme s dcerou Terezkou, ale samozřejmě se těším, až si budu moct pořádně vystřelit na bránu. Věřím, že se všichni už brzy dočkáme. A že se třeba koncem května sejdeme konečně zase celý tým společně a zahrajeme si.
Text a foto Miloš Vrátný/Týdeník Strakonicko